Poslední dobou mám problém zkousnout lidi, na které mimo svůj domov narazím. Stále více ve mně začíná vítězit pocit toho, že až nebezpečně velká část lidí v naší společnosti kráčí s pocitem privilegovanosti a nárokují si věci jen proto, že je jednoduše chtějí. Stále více lidí myslí pouze na sebe, aniž by je napadlo vžít se do lidí kolem a brát v potaz i jejich štěstí, autoritu, dokonce i jejich existenci. Jakoby se pokora, morálka a pocit sounáležitosti pomalu a nenápadně vytrácely z naší společnosti tak potichu, že si spousta lidí ani neuvědomuje, jak jsou touto epidemií poklesu slušnosti a nárustu nárokovanosti postiženi také.
Toto uvědomění mě v posledních měsících začalo užírat. Stále více si tohoto toxického chování všímám a jsem náchylný i na jeho menší příznaky. Jedné takové drobnosti jsem byl svědkem před dvěma dny. Každý den procházím kolem velkého domu, jehož majitelé mají na zahradě podél plotu rozkvetné ohromné množství levandulí. Květiny voní, bzučí kolem nich spousta čmeláků, pokaždé se ohlédnu. Tentokrát se ale u plotu této zahrady zastavila neznámá paní ve středních letech, která bez ostychu natáhla ruky skrz plot, jednu levanduli si utrhla a vklidu odešla. Ani ji nenapadlo zeptat se majitele, jestli by si levanduli, kterou koupil, namnožil a vypěstoval, mohla utrhnout. Místo toho se rozhodla si ji jednoduše ukrást. Že nafukuji prkotinu? Možná. Jde ale o malý příznak většího problému.
Abych ale nebyl jen terčem posměchu, přiostříme v příkladech, kterých jsem byl svědkem. Začněme v obchodě, do kterého téměř denně chodím nakupovat. Paní, jejíž věk bych tipoval někde kolem 55 let, si bez ostychu položil svůj nákupní košík přímo na vystavené ovoce. Ostraha obchodu paní hned velmi slušně upozornila, že na ovoce košík umisťovat nemůže. Nařknutá paní ovšem začala velmi hlučně a poměrně i vulgárně protestovat, že nemá kam ten košík dát, protože její žádané zboží na ni bylo moc daleko. Ozval jsem se, aby pána jednoduše poslechla a košík sundala, jelikož košíkem ovoce může rozmačkat nebo jej minimálně ušpinit košíkem, který se běžně válí všude možně. Hned jsem ovšem dostal od paní zavyučenou s tím, že se do toho nemám co montovat.
"To mám ten košík jako položit na zem nebo co?" zeptala se štiplavě.
"Ano, stejně jako všichni ostatní," odvětil jsem.
Přičemž paní velmi neochotně vzala svůj nevhodně umístěný košík a položila jej na váhu na ovoce. Ostraha ji opět musela napomenout, že ani tam si košík nemůže odložit. Následovala další palba protestů a urážek a dožadování se toho, abychom ji všichni sakra nechali být. Paní si očividně chce dělat věci po svém, bez ohledu na to, že není u sebe doma, že pán z ostrahy jen dělal svou práci a že nad ní někdo měl autoritu, kterou odmítla uznat. Nejsmutnější na tom bylo, že dokud paní neotevřela ústa, vypadala velice slušně. Byla to obyčejná žena, kterou ovšem nemůžete ani slušně požádat, aby nedělala něco, co se nesmí.
To byl jen jeden příklad z desítek, které mě neustále někde bombardují. Nejenže neumím být ticho, když jsem svědkem něčeho špatného, ale sám bývám v první linii díky faktu, že pracuji v obchodě, konkrétně v knihkupectví, dříve i v potravinách. Většina lidí ani nemá ponětí, co prodavači musí od zákazníků vydržet. Ani už nespočítám případy, kdy na mě někdo křičel nebo na mě mluvil zvrchu jako se švábem. Požadují, abychom přijali propadlý kupón nebo poukázku. Abychom jim vrátili peníze, na které nemají nárok. Abychom si od nich vzali zpět zboží, kterému už rozcupovali obal, protože jednoduše nakoupili špatně. Neustále si chodí vyzvednout eshopovou objednávku, k jejímuž vyzvednutí ještě nebyli vyzvání a i přesto se strašně rozčilují, že jim tu objednávku nevydáme. Nonstop se po delší době snaží vrátit knihy, které viditelně přečetli a/nebo je poškodili a ještě se snaží, abyste se kvůli odmítnutí cítili špatně, protože to oni se tu s vámi snaží rozumně dohodnout. Někteří jsou schopni zavelet, abychom jim nákup dárkově zabalili, a když jim odvětíte, že tuto službu u nás neposkytujeme, jsou schopni se s vámi 5 minut dohadovat a blokovat pokladnu dalším zákazníkům. Když se snaží sehnat knihu, která je vyprodaná, tak jste ti špatní, protože neumíte doplňovat zboží, nebo v jednom případě dokonce knihu cenzurujete. Na to, že se kniha už nedá sehnat, jsou hluchý.
Třešničkou na dortu pro mě byl muž, který chtěl slevnit nákup provedený týden nazpět, protože jsme mu omylem jednu knihu zaměnili za jinou (a následně naší chybu s omluvou napravili). Vysvětlil jsem, že nemůžu slevnit nákup, který už kdysi provedl, ale nabídl jsem mu slevový kupon na nákup příští. Odmítl, řekl, že se u nás už neukáže a do jedné minuty mi do telefonu křičela jeho žena. Na zákaznické podpoře si posléze vydupala stokorunovou poukázku. Být hulvátem totiž někdy očividně skutečně funguje.
Všechny tyto a mnohé další zkušenosti, ať už civilní nebo pracovní, začaly silně ovlivňovat mou psychiku. To je očividně cena za to, když vám věci nejsou ukradené. Lidé už od přírody mají tendece k tomu být morálně zkažení. Měli bychom být ovšem i schopni se nad pudy a prvotní emoce povznést, být chápaví a chovat se tak, abychom spolu mohli všichni vycházet. V nejhorším případě si své nevhodné chování uvědomit a nabídnout svou omluvu. Současná materialistická, konzumerská doba ovšem přilévá neskutečné množství oleje do ohně. Existuje na tuto epidemii privilegovanosti nějaký bič? Nebo se pro své vlastní dobro budu muset uzavírat do vlastní malé ulity?
